Pravopis vs. gramatika

Ten článek je plný chyb! To autor neumí gramatiku nebo co?!“

Komu z nás někdy neproběhla hlavou podobná myšlenka? Málokterý rodilý mluvčí však dělá gramatické chyby ve vlastním textu. Zato pravopisné chyby děláme všichni, bez ohledu na vzdělání, věk a znalosti.

Jak to tedy doopravdy je? Pojďme si oba termíny trochu rozebrat.

Výraz gramatika, který se tak hojně využívá k popisu chyb v použití „mě/mně“ či „y/i“, s uvedeným nemá mnoho společného. S gramatickou chybou se často setkáme u malého dítěte nebo u cizince. Gramatika je totiž soustava spontánních pravidel tvořených již celá dlouhá tisíciletí a rodilými mluvčími je užívána automaticky a většinou bez potíží. Dokonce by se dalo říct, že se jedná o velmi společenský jev. Je to věc, kterou se již od narození učíme od svých rodičů a ze svého okolí.

Obsahuje vše od skládání slov do vět (syntax), tvarosloví (morfologii) až po správné (a často automatické) používání pádů. Typická gramatická chyba je tedy například „Koťata se vyhřívaly“.

Co ovšem gramatika neřeší, je správný zápis jednotlivých slov do písemné podoby, tím je naopak myšlen pravopis.

Jedná se o zavedená pravidla, která někdo předem určil, a na nás nyní je, abychom je dodržovali. Může se samozřejmě jednat o pravidla, která se používají již stovky let a která byla vymyšlena třeba Komenským nebo Husem, ale může se jednat i o nová slova. Pravidla se také průběžně mění a upravují podle toho, jak se jazyk vyvíjí.

Jak už bylo řečeno, pravopisné chyby děláme všichni, ať už se jedná o technické chyby (překlep) nebo chyby z neznalosti. Proto také našim klientům vždy klademe na srdce, že texty určené k prezentaci nutně musí projít kontrolou korektorem.

Český pravopis je totiž jedním z nejnáročnějších právě z toho důvodu, že obsahuje velké množství nesourodých pravidel, která laikovi, ale často i odborníkovi nemusejí vždy dávat smysl.

Některé rozdíly se v mluvené řeči vůbec nerozlišují, což u jiných jazyků není tak obvyklé. Například takové měkké i a ypsilon znějí stejně, ale zapisují se vždy jinak (třeba ve slovech myška a liška). Stejně tak „mě“ a „mně“ nebo „ů“ a „ú“ sluchem nerozpoznáte, ani kdybyste se rozkrájeli.

I přes extrémní množství výjimek se ale jedná o pravidla, která se s velkým úsilím naučit dají, gramatiku je do jisté míry nutné mít zažitou, vzhledem k její komplexnosti a proměnlivosti. Proto také cizinci, kteří se učí česky, paradoxně mohou často umět pravopis lépe než někteří rodilí mluvčí, ale gramatika jim stále dělá problémy, a to i v případech, kdy by nám přišlo zcela absurdní, že někdo může udělat chybu.

Při psaní tohoto článku jsem se zamyslela také nad různými dialekty a nářečími a přišla jsem na otázku, na niž neznám odpověď: Jsou dialektické varianty gramatickou chybou (např. „Tátovo boty“)? Co si o tom myslíte? Nechte nám komentář, budeme rádi za vaše poznatky.

Komentáře